Uzbekistán na Velikonoce

Uzbekistán je nesporným kulturním centrem Střední Asie, který neodmyslitelně patří na bucketlist správného cestovatele. Jeho dvoutisíciletá historie je spjata s kultovní Hedvábnou stezkou, jejíž bohatství mu přineslo velkolepou architekturu, stejně tak jako území a krve – lačné vojevůdce typu Timura Lenka. Někdy to trvalo i celé měsíce, než karavny naložené tím nejvzácnějším zbožím prošly jeho pouštní krajinou, kolíbavou chůzí velbloudů od bran jednoho karavanseráje k druhému. Jistě by bylo uctivé projít v jejich šlépjejích, dlouhé večery trávit hrou domina a nocovat v jurtách. Realita našeho současného života nám však nadělila jediný týden prázdnin kolem Velikonoc, prvních 7 dní jen ve dvou od narození naší už téměř tříleté dcery. Tak je bereme, program „seškrtáváme“ na 3 největší atrakce země – pouštní město Khiva, posvátná a živá Buchara a velkolepý Samarkand a vyrážíme.

mrazivý start v poušti

Naše první kroky po přistání v Taškentu vedou ihned na vnitrostátní letiště a odtud místní linkou do města na západě země Nukus. Krajina proslulá věčně modrou oblohou nás chladně vítá  deštěm a ranními mrazíky. Z Nukusu je to ještě 2 hodiny autem do naší první destinace – Khivy. Přejezd po děravé silnici využíváme hned k prvnímu objevování. Projíždíme totiž pouští Kyzylkum, podél legendární Amu-Daryi, která je doslova poseta hrady málo známé Chórezmské říše. Oblast je jmenuje Elliq-Qala, což do překladu znamená 50 pevností, které sloužily jako paláce, ochranné hrady i celá opevněné města s historií sahající až do 3.stol.n.l. Do zdí z nepálených cihel se logicky již zahryzl zub času, ale některé jsou za pomoci Unesca částečně zrekonstruovány a všem zůstává jejich hrdé vrcholové umístění. Nejimpresivnější je Ayaz-Qala, mohutná pevnost s výhledem na nekonečnou poušť, pasoucími se velbloudy a jurtovým kempem s možností občerstvení hned vedle.

sen o hedvábné stezce – Khiva

Khiva je ztělesněním snu o Hedvábné stezce. Celé opevněné staré město, křivolaké uličky vedoucí vás nekonečnou šňůrou bazárů a prodejních stánků k tyrkysovým medresám, starobylým mešitám a uzounkým minaretům. Je to ten druh místa, kde se prostě jen chcete ztratit a celé dny bloumat jeho útrobami a popíjet sladký čaj. Město bylo založeno v 8. století, ale jeho sláva hlavní metropole země přišla až v 16. – 19. století, ze kdy zde dnes zůstaly nejzajímavější památky – hradby, chánův palác Kuhna Ark či minaret  z něhož měl být výhled až do Buchary – Kalta Minor. Staré město je také ideální kulisou různých kulturních představení: v restauracích zní místní hudba a tanečnice rozcinkávají ozdoby svých šátků, pod klenbami paláce hrají hrdí muzikanti a v nádvoří medres nacvičují akrobaté.

Přes den je město plné turistických skupin, navečer se však začne vylidňovat a já v potemnělých oknech starých domů marně hledám známky života. Většina starých domů dávno byla přeměněna na muzea, hotýlky a suvenýr shopy, proto celkem vítám neděli (den odpočinku je zde od dob sovětského svazu stejný jako u nás, přestože se jedná o muslimskou zemi, kde by měl být hlavní svátek v týdnu pátek), kdy se do města zase navalí život – zájezdy školních autobusů a rodin z okolních vesnic. Na ulicích vznikají spontánní taneční párty, kluci stojí frontu na zmrzlinu a holky šmejdí stánky za úlovkem nejlesklejších ozdob.

Kontakt: Islambek Khiva – hotýlek v Khivě, čistý za dobrou cenu v uzbeckém stylu se snídaní. Hlavní devízou je majitel Murad, který mluví anglicky a provozuje i výlety pro individuální cestovatele za velmi přijatelné ceny – celodenní výlet na pevnosti Qala či transfer do Buchary do 50USD/ auto. Můžou zařídit i dvoudenní cesty k Aralskému moři.

kulturní a baťůžkářský ráj – Buchara

Buchara byla hlavním městem říše v 9. a 10. století a i později zůstala kulturním a náboženským centrem země. Oproti trochu muzejnímu rázu Khivy, Buchara je živoucí čtvrtmilionové město, jejíž historické centrum slouží k rekreaci především místních. Ubytovali jsme se v moc pěkném hotýlku poblíž náměstí s nádrží Lyabi Hauz a jeho návštěvy mě za náš pobyt nikdy neomrzeli. V restauracích podél nádrže stále na vysokých lavicích vysedávají skupiny žen a popíjí čaj, ve stínu staletých moruší hrají chlapi domino, novomanželé se fotí v přilehlém parčíku a tomu všemu se směje socha bláznivého filozofa.

Hned za náměstím začíná starý bazár – bloumajíce mezi stánky drahých koberců, hedvábných šátků a tunik, tepaných talířů a starožitností, člověk snadno uvěří, že přesně takhle to tady vypadalo i před tisícem let. Za bazáry je zóna medres a mešit – nejkrásnějších staveb města, s modrými průčelými a tyrkysovými kupolemi. Minaret Kalon ze 12. století byl se svými 47m ve své době dokonce nejvyšší stavbou Střední Asie. Průzkumem památek by se zde dal strávit snad týden, člověk zatočí doprava a je u emírova paláce, křivolaké uličky města nás zase dovedou k fotogenické „obrácené židli“ Char Minar (např na obálce Lonely Planet), který byl kdysi vstupní branou medresy, za lunaparkem je několik skvostných mauzoleí.

Zkušeností opravdu „na vlastní kůži“ je návštěva historických lázní Bozori Kord. Průvodce i tripadvisor slibují skutečně autentický zážitek bez pozlátka a navoněnosti moderních koupelí, což ještě více poutá mou zvědavost. Z pěkné vstupní a převlékací haly s kamennou kupolí, putujme do páry v podstatně pofidérnéjší tmavé kopkovité místnosti, kde ze šera jen tušíme obrysy ostatních postav. Po pár minutách pocení přijde svalovec ovinutý jen v ručníku a do davu zakřičí „female!“. Z tónu jeho hlasu není zřejmé zda hledá oběť pro své potěšení či popravu. Rozhlédnu se kolem sebe a je to jasné – jsem jediná žena v místnosti, jsem na řadě. V kamenném výklenku mě nejprve čeká masáž alias prokřupání všech kloubů tím nejbrutálnějším způsobem. Z jiných rohů se jen pravidelně ozývají stény a nářky, jako ve středověké mučírně. Potom na mě chrstne 2 kýble teplé vody, přecházíme do fáze scrub, neboli drhnutí (doufám že alespoň ráno pranou) žíňkou po celém těle směsí se zázvorem. Procedura končí zase dvěma kýbli vody, tentokrát studené a popraškem levandulové vody.

Návštěvu hamamu bych určitě doporučila jen silnějším povahám, ale jinak pro mě byla Buchara ideálem baťůžkáře, vše pěšky dostupné, památky úžasné, bazáry autentické, kontakt s lidmi, ceny příjemné. Tip na pěkný hotýlek: Boutique Safiya

klenot koruny – Samarkand

Samarkand je perlou v uzbecké koruně, její nejvzácnější klenot. Timur Lenk se ve 14. století rozhodl vybudovat město, které by zosobňovalo jeho moc a rozsáhlost nově vybudované říše a na prostředcích on ani jeho nástupci rozhodně nešetřili. Naše první kroky vedly logicky na nejslavnější místo: Registán. Byť jsem na fotkách viděla mnohokrát, ale stát v jeho útrobách člověku zkrátka sebere dech, podobně jako třeba Taj Mahal.

Kromě zřejmé nádhery hlavních památek jsme však Samarkandem byli trochu rozčarovaní. Po Khivě a Buchaře, relativně malých městech, kde člověk všechno jednoduše najde pěšky jsme se ocitli ve více než 600tis metropoli, kromě roztroušených památek nevalné architektury. Zabukovaný hotýlek ve staré židovské čtvrti byl zklamání, restaurace buď plně rezervované nebo se špatným jídlem, všude daleko. Nejvíce bych asi doporučila vybrat hotel v nové, sovětské čtvrti a na prohlídku si domluvit taxika na celý den.

Po prvotní (dez)orientaci jsme si ale Samarkand opravdu užili, na Registán jsme se vrátili hned několikrát – nejdříve na nabrání prvního dojmu, pak na řádnou prohlídku, na večerní osvětlení a ještě na jedno rozloučení. Velkým překvapením pro mě bylo, že Registánem však přehlídka krás Samarkandu rozhodně nekončila. V mauzoleu Timura Lenka, svého času největší mešitě světa Bibi-Khanym a hned celé promenádě mauzoleí Shah-i-Zinda trávíme vždy po půl dni a ohromí nás stejně tak.

Toužebně listujeme průvodcem a smutníme za místy kam jsme to za tento super-krátký výlet nestihli. Vynechat Aralské moře – zločin, neustlat si v jurtě a neprojet se Tašketským „nejkrásnějším metrem světa“ – minimálně vážný přestupek. Jenže on taky ještě čeká Ťan Šan v Kyrgystánu či starověkými vykopávkami posetý Tádžikistán a za nimi ještě celý další svět. Jsou důvody se vrátit a ještě více důvodů pokračovat někam jinam. Už v této chvíli vím, že až zase dostanu týden, za který všechno nestihnu, vezmu ho a vytřískám z něj maximum 🙂

 

PRAKTICKÉ INFORMAce z roku 2019 :

  • těsně před naší cestou byla zrušena vízová povinnost pro české i slovenské občany
  • mezinárodní let Vídeň – Taškent / Samarkand – Vídeň jsme absolvovali s Aeroflotem s přestupem v Moskvě, především kvůli krátkému přestupu max 2-3h a celkem příznivé ceně kolem 12 tis kč i ve velikonoční vytížený termín.
  • pro místní přelet Taškent – Nukus jsme využili místní aerolinky Uzbekistan Airways
  • pro dlouhé přesuny po zemi jsme si vždy domluvili na místě taxikáře, 6ti hodinová cesta díky nízkým cenám benzínu stojí jen cca 50USD pro oba. Kvalita cest je zde však doslova hororová.
  • peníze jsme měnili v oficiální směnárně, informace o dvojím kurzu se nám nepotvrdily. Buďte připraveni, že v Uzbekiskánu budete skutečně „v balíku“.
  • přestože je Uzbekistán zemí vcelku turistickou až překvapivě málo lidí zde mluví anglicky. Pokud se chcete domluvit je užitečné získat nebo oprášit základy ruštiny
  • ubytování jsem zařizovala dopředu před booking.com, prakticky všechny hežčí hotely byly v období Velikonoc dopředu vyprodané
  • Uzbekistán je památkově podobný Íránu o kterém si můžete zase něco málo přečíst zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *