Z Bombaje vyrážím severovýchodním směrem. Nejprve mě čekají, spíš z povinnosti kulturně-uvědomělé světoobčanky, památky Unesco Ellora a Ajanta a potom návštěva odlehlého národního parku Badhavargh. Zde si chci splnit jeden ze svých cestovatelských snů – vidět tygra ve volné přírodě. Z České republiky znám jen jedinou osobu, které se to podařilo a já doufám, že budu mít během návštěvy tohoto parku i já toto vzácné štěstí.
Nejdříve jedu do města Aurangabad, které tvoří dobrou základnu pro výlety na Unesco památky Elloru a Ajantu. První den využívám k prohlídce ostatních pamětihodností kolem tohoto zaprášeného a hlučného města. První zastávka je v krásné polozřícené pevnosti za městem. Byla postavena jako nové hlavní město náhradou za Delhi, které se tou dobou stalo městem duchů. Díky špatné strategické pozici ale ne na dlouho a všichni se asi po 16ti letech stěhovali nazpět. Při výšlapu na nejvyšší bod pevnosti potkávám mnoho školních tříd na výletě. Všichni se se mnou chtějí fotit a já se culím snad do tisíce objektivů. Představuji si jak si na mě potom budou doma ukazovat jako já na fotku zebry. Navštěvujeme ještě několik pamětihodností – džinistický chrám, hrobku maharádži a nakonec stavbu, které se přezdívá Taj Mahal chudých. Z dálky je Taj Mahalu skutečně velmi podobný, je však mnohem menší a místo bílého mramoru byl postaven z levného kamene.
Dnes vyjíždím do Ellory. Jedná se o památku Unesco, komplex chrámů vytesaných do skály v období 600-1000 n.l. Ve 34 jeskynních vedle sebe spokojeně ko-existovali Džinisté, Hinduisté i Budhisté. Prohlídku zahajuji velice příjemně s místním „pracovníkem v turizmu“, který mi slibuje ukázat méně přístupné části. Po krátké jízdě na motorce a výšlapu dorážíme ke kouzelným malým jeskyním posazeným kolem tyrkysových jezírek. Potom dále nahoru a odpočíváme u dalších tyrkysových jezírek s malým vodopádem. Kolem není jediný turista. Kolem poledne zůstávám sama a pokračuji klasickou turistickou trasou. Jeskyně jsou krásné, ale masy návštěvníků, především těch indických, kteří řvou z plných plic a po všem skáčou dojem dost kazí. Největší chrám je zároveň největší monolitickou stavbou na světě.
Další
den se vydávám do Ajanty, na další Unesco památku, která je svým pojetím podobná Elloře. Ajanta obsahuje 30 skalních chrámů, které jsou od Ellory podstatně starší (vznikly 2.stl př.n.l. až 6. Stl.n.l.) a byly vytesány do skály ze strany, na rozdíl od Ellory, která byla tesána zezhora dolů. Vstupuji s určitou nechutí, že to bude to stejné co Ellora, ale hned první jeskyně mě vyvádí z omylu. Je krásně zdobená nástěnnými malbami a sloupy v řeckém stylu. V jeskyni je tma a je mysticky nasvícena světly, které jsou šetrné k nástěnným malbám. Také zde chybí tlupy indických vyřvávačů. Pravděpodobně je odrazuje horší dostupnost a vyšší fyzická náročnost návštěvy Ajanty, kde člověk furt běhá nahoru nebo dolů po skále. Chrámy mají krásnou, mystiskou atmosféru, procházím jednu po druhé a kochám se. Večer pokračuji do města, odkud mi jede vlak dále na sever. Ubytovávám se v nejkrásnějším hotýlku dosavadní cesty – je naprosto dokonale čistý, nový nábytek, záchod spachuje, z kohoutku teče voda, v TV jsou programy v AJ a navíc je zde velmi příjemný majitel. Chválím mu jeho hotel, dme se pýchou a kreslí mapku města (zde LP selhal), doporučuje restauraci i internetovou kavárnu.
Světoobčanská povinnost je tedy za mnou a já se můžu vydat, tam kam se opravdu těším. Národní park Bandavargh je jedním z nejmenších indických parků, ale se svými 55 tygry je parkem s jejich největší hustotou v Indii. Šance vidět tygra jsou zde tedy vysoké. Aby to ovšem nebylo příliš jednoduché, nalézá se skutečně uprostřed ničeho, což dokonale vystihl Kipling, který sem zasadil děj svého příběhu o vlčím chlapi Mauglím. Dostat se sem hromadou dopravou je umění a mě zabírá cesta tam i odtud pokaždé více než 30 hodin.
Tolik očekávaný výlet, ale nezačíná příliš povzbudivě. Cesta sem je nekonečná, bolí mě břicho, vlak je špinavý a smardlavý, na protější stěně pozoruji švába. Ubytování v parku také žádná sláva, pokoj je velký, ale tmavý a je v něm neuvěřitelná zima. Záchod turecký a teplá voda jen formou večerního kyblíku. Nikdo neumí pořádně anglicky, až po nějaké chvíli se dopátrám jak zařídit safari do NP. Domlouvám se s párem z US, že se k nim přidám, platí se totiž za celý jeep, nikoli za člověka. Dozvídáme se, že na ten den i zítřek je možné do parku vstoupit jen branou 2, ale nikdo nám nevysvětlí, co to znamená, tak souhlasíme a platíme.
Další zklamání nastává, když se k nám připojí průvodce a na nadějeplnou otázku zda uvidíme tygra ihned odpovídá, že ne, ale že uvidíme jiná zvířata, takže v pohodě. V pohodě to samozřejmě není, všichni chceme vidět tygra, ne srnku, která pobíhá po lese v Čechách. Projíždíme parkem v pozdním odpoledni. Park je skutečně nádherný, plný srnek, opic, divokých prasat, pávů. Krajina je něco jako bush – vyprahlý les přecházející v travnatou savanu, takže je na zvířata dobře vidět. Po cestě narážíme na tygří stopy i tygří hovno, ale tygr nikde, takže i přes krásu parku se vracíme zklamaní do hotelu. Od průvodce se dozvídáme, že brána 2 vede do zóny 2, tygři, ale žijí převážně v zóně 1, takže cílem na další den je dostat se do zóny 1 přesto, že na ni nemáme povolení.
Abych se dostala do zóny 1 ráno obcházím jeepy, které sem získali povolení, zda by mě někdo nepřibral, mám štěstí a nastupuji ke 2 Portugalkám kolem 40 let. Řidič jede šílenou rychlostí, aby se co nejdříve dostal do jejího nitra, kde se tygři zdržují. Dojedeme ale až nakonec a tygr nikde. Ztrácíme neději. Potom se ale dozvídáme, že se slonům vycvičeným na hledání tygrů podařilo lokalizovat tygří rodinku a řítíme se opět šílenou rychlostí k onomu místu. Dojedeme jako druzí z celkového počtu 35 jeepů v parku, přesedáme na jednoho ze dvou slonů a popojíždíme asi 50 metrů k tygrům, kteří jsou v tuto chvíli asi 15 metrů od nás. Jedná se o tygří rodinku matku se 3 mláďaty, kterým je asi 1,5 roku a jsou stejně velké jako sama matka. Všichni spí a válí se různě ze strany na stranu, přesně jako naše čiči. Slony registrují, ale nenechávájí se naší přítomností nijak rušit. Koukáme asi 5 minut a pak zpět, fronta na 2 přítomné slony je již dlouhá. Všichni jsme naprosto nadšení, vidět jednoho tygra je neuvěřitelná vzácnost a takto 4 u sebe je pomalu zázrak. Zbytek safari se nese v příjemném duchu, kocháme se krásami parku a já široce rozprávím s Portugalkou, která vypráví o svých cestách za pozorováním přírody.
Odpoledne se chci podívat do místního hotelu, který dříve sloužil jako lovecká chata maharádži. Jelikož je hotel přístupný jen pro hosty a já si opravdu chci pohovět ve stejném stínu jako hovíval maharádža a přitom nic neplatit, seznamuji se se zástupcem manažera a místním přírodovědcem v jedné osobě. Zve mě na čaj a později dokonce abych se k němu a jeho kamarádům připojila odpoledne na výlet k vodopádům. Nadšeně přijímám, balíme ještě oběd na picnic a odjíždíme. Vodopády jsou prý na tajném místě, neví o nich ani vláda, která by je určitě zpoplatnila. Podle toho vypadá ale i cesta, jedeme asi 2 hodiny, z toho hodinu čistý offroad, bez jediné známky jakékoli cesty. Přijíždíme k velice zajímavému místu, kde si řeka našla cestu mezi ostře řezanou horninou. Scenérie podobná pravěku. Pár vesničanů zde odpočívá, my si dáváme oběd, fotíme a vzhůru zpět, cesta je dlouhá.
Celou noc ve vesnici kvílí všichni psi – údajně je to známka, že sem zavítal z parku jeden z tygrů. Ti prý již tento rok ve vesnici zabili 3 lidi – tento rok zatím trvá jen několik týdnů, jaká je celoroční statistika nechci dopočítávat…