Bůh stvořil strom. Strom ceiba. Ten byl vysoký, košatý, v jeho koruně rostly všechny plody, které si dokážete představit a na těchto plodech se živilo bezpočet zvířat. Žilo zde vše od malých brouků, přes nejrůznější druhy papoušků, hadi i ještěrky až po savce v podobě opic. Potom bůh stvořil muže a ženu. Ti na vysoký strom neuměli vylézt a se závistí koukali do její koruny, kde bylo tolik života. A tak je jednoho dne napadlo, že když oni nemohou do koruny, můžou strom skácet a posbírat všechno, co v jeho koruně najdou. A tak se i stalo. Ceiba byla poražena a na zem se poprvé dostaly semena všech jejích plodů, zvířata se rozutekla do okolí, větve zapustily kořeny nových stromů a kmen staré ceiby se proměnil ve zdroj života – řeku Amazonku.
Takto vznikl svět dle báje o stvoření indiánských kmenů žijících v Amazonii. Dnes do jejich víry patří kromě hlavního boha-stvořitele a posvátných stromů i duchové ovládající zákonnosti přírody. Příroda je pro tyto národy vším. Zdrojem obživy jsou plody banánovníků, mangovníků, papáji, maso opic, ptáků a především vody plné ryb. Příroda je zdrojem smrti v podobě malárie, horečky dengue, nebezpečných anakond či kajmanů. Na každou nemoc, tu ale i najdou lék. Jedna rostlinka po kousnutí komára a nebezpečí malárie je zažehnáno. Mě do Amazonie přivádí především touha seznámit se s těmito přírodními národy, vidět jak žijí, seznámit se s jejich zvyky.
Sedíme ve velkém otevřeném dřevěném domě na břehu řeky Yavarí. Dům patří babičce od rozvětvené rodiny, která se zde pravidelně schází. Byť jsme opravdu v pravém srdci Amazonie, lidé zde žijící nejsou zrovna mnou představovanými divochy. Strýc naší průvodkyně nás postupně zasvěcuje: „jsme reformovaní křesťané. Před třiceti lety jsem přišel pastor Frederic a přinesl pravou víru. Je velmi důležité, aby všichni lidé chodili zahaleni. Muži kalhoty a dlouhou košili, ženy dlouhou sukni a blůzu. Ženy se nesmí malovat a nikdo se nesmí ničím zdobit.“ A opravdu, jediná ozdoba, kterou na sobě tito nesmyslně konzervativně oblečení lidé mají je jen dřevěný křížek na krku. Procházíme jejich vesnicí, které vévodí skromný kostel, kam se lidé chodí modlit každý den od 4 do 7 ráno a potom znova od 5ti do 7 večer. Tak takto jsem ve zkratce dopadla – místo spoře oděných divochů kroužících po večerech kolem ohně, jsem našla osadu fanatických katolíků. A toto byl poslední pokus – ilegálně v Brazílii – asi se své představy budu muset vzdát.
Naše toulání Amazonií začíná v kolumbijském městě Leticia, které je přímo na trojhranici s Peru a Brasilií. Jedna polovina města je kolumbijská, druhá brazilská a přes řeku je Peru. Abychom obhlídli terén a pokochali se amazonskou přírodou, zařizujeme přes jednu z agentur dvoudenní výpravu do peruánského pralesa. Je těsně po období dešťů a celé okolí včetně některých vesnic a lesa je zaplavené a dovoluje tak ojedinělou možnost vyměnit upocený trekking džunglí za příjemnou projížďku malou loďkou. Nejdříve vjedeme na samotnou Amazonku – tady je ještě na počátku svého toku a už má šířku přes kilometr.
Hned od počátku nám nad hlavou létají a silně krákají skupiny červených i modro-žlutých ar. V průběhu dne vidíme ještě několik lenochodů, leguánů a opic. Jedním z velkých zážitků je noční výprava na kajmany. Náš obratný průvodce si baterkou svítí na jejich lesklé oči a holou rukou nám jich za cca hodinu nachytá hned několik. Upozorňuje i na jiná noční zvířata, jako tarantulu, která spřádá své sítě ve kmenech stromů. Nejzajímavějším zážitkem je ale plavba na jezero, kde žijí sladkovodní delfíni. Mají zde cirka jeden a půl metrové růžové delfíny a menší šedé, kteří, ale krásně skáčou nad hladinou, jako ti mořští. Na jezeře trávíme několik hodin a nemůžeme uvěřit kolik delfínů tady žije. Každou půlminutu se nad hladinu vynoří alespoň jeden, nadechne se a elegantním obloukem zase zmizí. My máme pocit jako bychom seděli na hladině obrovského akvária.
Bydlíme s rodinou jednoho z místních domorodců – Josého z kmene Ticuna. Jeho dům stojí na kůlech, protože je v této roční době více než metr zaplavený. V podstatě se jedná o jakousi budku, ze tří stran otevřenou s plechovou střechou. Přesto sem vede elektrika a rodina si díky průvodcování turistů může dovolit plochou televizi i moderní sporák. Ryby jsou základem jídelníčku, na snídani oběd i večeři a José má stále ve vodě nastražené sítě, které vždy večer vybere. Lov ryb na udici jsme si vyzkoušeli i my, i když s ne příliš lichotivým výsledkem. José, jeho rodina a všichni v okolí jsou moderně oblečeni, ani stopa po jakékoli tradici, spojení s přírodou. Ptám se ho, kde můžu najít indiány žijící tradičním způsobem života. Tady prý ne. Když pojedu týden po neidentifikované řece, tak prý narazím na lidožrouty.
Zpět v Leticii mi jeden z průvodců vysvětluje, že jak v Kolumbii, tak v Peru je volný přístup ke všem původním obyvatelům a ti neustálým střetáváním s civilizací též zcivilizovali a za posledních 20 let v podstatě vymizely všechny přírodní kmeny. Indiáni dnes žijí v betonových domcích se střechou z vlnitého plechu, nosí džíny a občas si s tradiční flusačkou zajdou do lesa na lov na talíři oblíbených opic. Jiná situace je v Brazílii, kde je vstup do osad neindiánům zakázán a tento zákaz je bedlivě střežen speciálními organizacemi. Zde se prý ještě stále žije v sukních z trávy a s ozdobami ze zvířecích kostí.
Do třetice se tedy vydáváme na Brazilskou stranu Amazonie. Oproti všem očekáváním je to tady ale ještě civilizovanější než v Kolumbii. A to v tom špatném slova smyslu – města jsou betonová, neuvěřitelně škaredá a špinavá, příroda vykácená a prokřižovaná silnicemi. Velkou nevýhodou je také absolutní nepřítomnost jakékoli turistické infrastruktury, především ve formě informací nebo místních průvodců. Díky instrukcím z Leticie se nám podaří zkontaktovat místního zástupce kmene Marubó, kteří mají v okolí dvě osady, a ten nám dává svolení jednu z nich navštívit. Marubové žijí ve společných domech, kterým se říká maloka, což je to velké stavení z hlíny se slaměnou střechou. Vevnitř jsou dřevěné sloupy, na kterých jsou zavěšené sítě na spaní; na zemi několik ohnišť na vaření. Indiánka v rohu ručně obrušuje korálky a děti si hrají s malou ochočenou opičkou. Přesto, že Marubové také chodí v moderním oblečení, zachovali si velkou část svých tradic. Vyhlášený je například rituál ropuchy, kdy se ze žabí kůže sesbírá jed, který potom člověk vypije. Jed ho nezabije, ale několik hodin zvrací a sere, čímž prý ze sebe dostane všechny toxiny. Rituál má mít neuvěřitelné omlazující účinky.
V Brazílii se nám nakonec podaří setkat s Blankou, z kmene Cocama, která nás vezme do džungle a za svou „reformovaně křesťanskou“ rodinou. A odtud pro nás vede cesta už jen do letadla a zpět (nebo dále?) do civilizace. Navštívili jsme jen velmi malou část Amazonie a na velmi krátký čas. Bez této zkušenosti bych ale nevěřila jak je dnes v tomto největším pralese světa těžké najít něco z jejích starých tradic. Lidé se převlékli do triček, přestěhovali do domů, nakoupili televize. Když pojedete do Amazonie kvůli přírodě, tak zklamáni nebudete. Ta je ještě stále tak úchvatná a exotická, že evropského člověka ohromí. Ale ne nadlouho. Ubývá stromů i zvířat. Už dnes je v Amazonii těžké najít starý strom ceiba – všechny byly vykácené na stavbu domů; a domorodci když jsou na lov, tak v pralese stráví i týden než se jim podaří něco najít, přestože před pár lety měli kořist do hodiny lapenou. Autentických zážitků je na naší planetě už opravdu pramálo.
