„Tohle je Barma. Země zcela jiná, než cokoli, co znáte.“ Řekl Kipling a věděl, o čem mluví. Barma byla jedinečná tenkrát a je ještě více jedinečná po desetiletích izolace od zbytku světa. Globalizace sem nevkročila, muži chodí v sukních, ženy nosí zvláštní bílou pastu na obličeji, lidé žijí v naprosté chudobě a na každém rohu najdete pagodu z pravého zlata. Život váš i chod státu je řízen předpověďmi astrologa a libovůlí armády.
„Narodila ses v pátek, to máš štěstí, je to stejný den, jako byl narozen Buddha.“ povídá mi s úsměvem starší pán, který den mého narození právě našel v silné a silně ošmátrané brožurce. Měla bych se asi radovat, ale nechápu úplně proč. Můžu snad v Barmě slavit narozeniny každý pátek? Významně se nadechuje a ve stínu nejsvětější ze statisíců barmských pagod, Shwedagon pagody, mi vysvětluje, že den narození zde znamená mnoho, určuje běh věcí náboženských i světských. Jako páteční se můžu modlit jen u oltáře s morčetem, vzít si nesmím člověka narozeného v sobotu ani čtvrtek, mé jméno může začínat jen danými písmeny. Ještě že se to dozvídám svůj první den v Barmě, snad tedy neudělám žádné faux-pas.
Astrologie a buddhismus jsou v Barmě pevně svázány. Všichni lidé jsou věřící a náboženství ovlivňuje jejich dennodenní život. Každý muž musí minimálně dvakrát za život vstoupit do stavu mnišského. Jednou kolem 15ti let, podruhé po dvacítce a potom může kdykoli si chce odpočinout od světských starostí. Barmští lidé žijí v extrémní chudobě, přesto jsou v zde stovky stup pokrytých tunami pravého zlata. Zde na Shwedagonu je prý víc zlata než v britské národní bance a na její koruně více diamantů než v královské šperkovnici. Všechno darováno obyčejnými lidmi, kteří jedí jen rýži, aby si mohli dovolit nákup zlatých listů.
Moje návštěva Barmy začíná vskutku netradičně. Přistávací dráha ve hlavním městě jedné z nejchudších zemí na světě, Yangonu, vede nad vilovou čtvrtí a golfovým hřištěm za které by se nemuseli stydět ani v Americe. V malém hotelovém pokoji mě na dveřích vítá nápis: „prosíme hosty, aby když se večer opijí, se potom nahlas nehádali“. Bloudím ulicemi centra Yangonu a připomíná mi to tu Havanu -krásné koloniální domy nechány na pospas svému osudu, desítky stolků s telefony a operátorkami, ženy, usmívající se zpoza svých nepřirozeně bílých masek, muži cení rudě zbarvené zuby od betelu. Nefunguje tu nic, co by vás mohlo spojit se zbytkem světa. Mobily signál nechytají, platebními kartami nikde nezaplatíte, bankomaty zde neexistují. Co tady je, je naprostá pohoda a snad nejmilejší lidé z celé Asie. Mám rozšířené zorničky, hltám každou budovu, plakát na autobuse, vzor látek, každou vůni. Mám radost, že na světě existují země, kde není McDonald, kde se stále ctí tradiční hodnoty, nosí tradiční oblečení.
V tom ale asi nejsem za jedno s Barmánci. Oni by McDonalds, bankomaty a džíny uvítali. Uvítali by demokracii, protože již několik staletí žijí v útisku. Ve středověku v Barmě vzkvétala různá království, kterým panovalo tu jedno, tu druhé etnikum. V 18.tém století se v průběhu tří válek z Barmy stala britská kolonie, nejdříve pod správou Indie, potom spravovaná samostatně. Boj o samostatnost vyvrcholil po druhé světové válce a v jeho čele byl mladý, charismatický Aung San, který se ale samostatnosti v roce 1949 nedožil, když byl předtím zavražděn na politickou objednávku. Ihned po získání samostatnosti v Barmě vypukly nepokoje hraničící s občanskou válkou, jimž dal přítrž až v roce 1962 generál Ne Win a jeho militantní převrat, který nastavil zemi na „cestu k socializmu“, jenž do roku 1988 zdevastovala ekonomiku. Vládu převzala vojenská junta, která sice slíbila demokratické volby, ale potom co je vyhrála demokratka a dcera Aung Sana, Aung San Suu Kyi, ji posadila do domácího vězení a vládu nad zemí si nechala. Suu Kyi strávila v domácím vězení přerušovaně 15 let, včetně doby, kdy její manžel, anglický profesor na Oxfordu, umíral a za svůj boj o demokracii byla roku 1991 oceněna Nobelovou cenou. Od roku 2007 sílí v Barmě opět demokratická hnutí, Suu Kyi byla propuštěna, její plakáty se prodávají na ulicích všech měst a v listopadu 2011 ji přijela podpořit i Hilary Clinton. Obyvatelé, z nichž celá jedna třetina dnes žije pod hranicí chudoby, se těší, že nastanou lepší časy, že vojenská junta konečně otevřela oči.
Z ospalého Yangonu mířím hned na největší turistickou atrakci Barmy – do Baganu. Na jeho území panovníci v době mezi 9tým a 12tým stoletím zbudovali přes 4500 náboženských staveb – pagod a chrámů. Do dnešních dob se jich uchovalo přes 2000 a na baganské planině jejich siluety tvoří neopakovatelnou podívanou. Ráno stylově najmu koňskou drožku a jezdím od chrámu k chrámu. Skutečná podívaná se ale strhne při západu slunce, kdy si vylezu na nejvyšší terasu jedné ze staveb a koukám jak se nad celým mořem chrámů, které jsou zasazené do tropické přírody, mění barvy. Mají nejdříve teplý zlatý odstín, když se slunce blíží k horizontu, rudě červený. Klid narušuje jen zvuk máchajících křídel volavek. Východy a západy si užívám celý svůj pobyt v Baganu, všechny jsou strhující. Je zde neuvěřitelná atmosféra, chvílemi si říkám, že musím sedět v kině, že něco tak krásného muselo být stvořeno v počítačích Hollywoodu, stejně jako pohádková krajina Avataru. Další den pronajímám za dolar kolo a objíždím méně navštěvované chrámy a vesničky v jejich okolí. Lidé zde žijí bez elektriky, kanalizace v domcích z palmového listí, pro vodu chodí do nádrže středně hnědé barvy. Všude je ale čisto a místní jsou usměvavější a přívětivější než v jakékoli zemi, kterou znám. Bagan je dle mého názoru nejkrásnější památka JV Asie, strčí do kapsy i Angkor, jehož jednotlivé chrámy jsou sice působivější, ale Bagan jej přebije atmosférou, ohromujícím počtem chrámů a jejich zasazením do krajiny.
Ač nerada, balím baťoh a pokračuji do druhého největšího města Barmy, Mandalay. Město samotné je ještě v kurióznějším stavu než Yangon. Několik hlavních silnic s asfaltem, zbytek už jen prašné, centrum k nenalezení bez památek, obchodů či restaurací. Je zde několik pagod, některé i velmi zajímavé: jedna zastřešuje největší knihu světa, Tripitaku vytesanou do kamene, jiná 350ti tunového mramorového Budhu. Po týdnu v Barmě a několika desítkách shlédnutých pagod se ale nikdo neubrání „pagodové únavě“. Krásné památky jsou ale v okolí Mandalay. Plavba po Irávádí v proutěném lehátku vás zavede do Mingunu, k nesplněné ambici jednoho z barmských králů, který se zde snažil postavit největší (co jiného než) pagodu na světě. Ta zůstala nedokončená, zato je zde největší neporušený zvon na světě. Cesta na opačnou stranu Irávádí vede do královských měst Avy, Amarapury a Sagaingu. Na nejdelším teakovém mostě na světě si nechávám číst z ruky, což je v Barmě velice populární. Pokračuji opodál, kde stovky mnichů dostávají společně jediné denní jídlo do svých misek, potom za říčku na starobylé kláštery a nakonec na pahorek posetý desítkami (ano, zase) pagod.
Mou poslední zastávkou v Barmě je jezero Inle. Celý den se vozím lodičkou po atrakcích tohoto krásného jezera, které nyní navíc obsypané sytě růžovými lekníny. Rybáři zde pádlují nohami, v plovoucích vesnicích se stále tradičně zpracovává stříbro, tká hedvábí i balí cigára z místního tabáku. V plovoucích zahradách se pěstuje zelenina a v plovoucím klášteře učí mniši skákat kočky. Ty jsou tak vytrénované, že se staly jednou z hlavních zastávek na Inle a klášter si vysloužil přezdívku „klášter skákajících koček“.
Atmosféru nasávám i četbou Barmských dní od George Orwella, který zde žil za dob britského kolonializmu a popisuje místní zvyky a poměry. Od těch dob se v Barmě nic nezměnilo. Tak jak ji Angličané zanechali, tak je to tu dodnes. Jak si Barmu zamiloval hlavní hrdina knihy, mě opět vyvádí z omylu, že v JV Asii mě už nic nepřekvapí, nenadchne. Barma pro mě společně s Indií a Indonésií uzavírá trojlístek nejoblíbenějších asijských destinací. A je to trojlístek zlatý, protože zde ani žádný jiný nenajdete.