Zapomenutý ráj: Andamanské ostrovy

Dnes jsou Andamany stále pro komerční cestovní ruch neobjevené. Ihned po příletu do hlavního města Port Blair se vydáváme lodí na nejturističtější ostrov Havelock. Po jeho východní straně se line šňůra bambusových chatiček pro turisty. Žádnou větší budovu, natož hotel byste tu nenašli. V tuto dobu je největší sezona, takže ceny jsou vysoce nadsazené a my za naprosto základní chajdu s vlastní koupelnou platíme 400kč na noc. Skupiny chatiček jsou na pobřeží, kousek od pláže, většinou skryté před přímým sluncem v palmovém háji.

Opalujeme se na bílých plážích, kde je nutné pečlivě vybrat místo pro válení, aby se nenacházelo pod středem koruny palmy (pád kokosu z palmy totiž ročně zabije asi 80 lidí, což je víc než žralok a blesk dohromady). Plaveme v té nejtyrkysovější a nejklidnější vodě. Oblíbily jsme si plavání při stmívání, kdy bylo moře naprosto klidné, teplé a na obloze již začínají být vidět hvězdičky. Také si půjčujeme kola (já minuji svoje růžové s košíkem vepředu) a jedeme na výlet na protější stranu ostrova.

Je zde naprosto „v pohodě“ atmosféra. Dvě historky, které se nám staly a dokonale dokumentují náladu: Jdeme do jediné místní turistické kanceláře, jsou na řadě lidé před námi, tak si objednáme domácí zmrzlinu a čekáme. Míša si najednou všimne, že mezi kupou inzerátů vyvěšených na místní nástěnce je také oznámení, že se včera našla kreditní karta na její jméno, a že se o ni má přihlásit. Paní se směje, říká, že ji nechala v bankomatu a že na Havelocku se zkrátka nekrade.

Druhá je o koupi lístků na loď. Několik dní před odjezdem zjišťujeme, jak se odtud dostaneme, kde, kdy a za kolik se prodávají lístky. Dozvídáme se, že lístky můžeme koupit v přístavišti, pokud se splní zároveň všechny tyto podmínky: je dopoledne, v kiosku je někdo, kdo nám lístky prodá, jede elektrika a jede internet. Zvláště poslední dvě podmínky bývají oříšek. Přesto systém funguje, všichni jsou spokojení.

Jedinou vadou na této naprosto rajské oblasti je současné počasí. Indové jsou zvyklí, že počasí má svou železnou pravidelnost – přes léto a na podzim prší, v listopadu spadnou poslední kapky, pak je do března příjemně a slunečno a jaro je ve znamení nesnesitelných veder. Tento rok ale nad počasím všichni místní kroutí hlavou – v Kerale se neochladilo, tady pro změnu prší. Že by někdo na druhé straně planety vařil vajíčko? I přes počasí si ostrova naplno užíváme. Ve chvílích deště buď čteme nebo se ládujeme místní vynikající stravou.

Mrzí mě, že zde máme tak málo času, daly by se prozkoumat ještě další ostrovy – méně turistické, divočejší, ale zpáteční letenka je neúprosná (skutečně, zkoušela jsem uprosit leteckou společnost), takže po 6 dnech zamíříme opět na Indický subkontinent, do Bombaje.