Ztracené město, nalezená země: Kolumbie

Hustě leje a voda prašnou cestu mění na potok bahna slušného rozměru. Jakoby nestačilo, že lezeme do nekonečného příkrého kopce v nesnesitelné teplotě tropického poledne. Ještě se brodit tímhle sajrajtem. Někdy se opravdu člověk musí pozastavit nad tím za co je ochoten zaplatit. A ne zrovna málo. Dělá to znova a znova jakoby vždycky zapomněl na to, jak to minule dopadlo. Tentokrát kromě krkolomné stezky, vedra, bahna a deště platíme i za lýtka opuchnuté štípanci slívající se do jediného pekelně svědivého mozolu, páchnoucí kadibudky a hromadné spaní v kempech. Kdo by to ale všechno nevytrpěl? Jsme totiž na cestě ke ztracenému městu (Cuidad Perdida), pozůstatkům starého indiánského osídlení, po staletí zapomenutého v džungli severní Kolumbie. Dnes sem dá dostat jen pěšky, na 5ti denním treku tropickou krajinou. Žádné autobusy, žádné zájezdy, žádní průvodci s deštníky.

Národní park Sierra Nevada de Santa Marta, kde se Cuidad Perdida nachází, byl již od druhého století př.n.l. osídlen příslušníky etnika Tairona. Ti zde do příchodu Španělů v 16.tém století vytvořili několik osídlení, z nichž Cuidad Perida bylo pravděpodobně největší, s populací kolem 2000 obyvatel. Taironové žili sice ve skromném obydlí ze dřeva a bambusu, ale všichni, i ti nejchudší, byli bohatě ozdobeni zlatem. Jejich nesmírné bohatství samozřejmě imponovalo Španělům, kteří se je několikrát pokusili podrobit. Taironové, jakožto hrdý národ, však dobyvatelům nepodlehli, raději zakopali svůj majetek, zničili města a přestěhovali se do vyšších poloh pohoří Sierra Nevada, kam si již Španělé netroufli. V Kolumbijské džungli tak zarůstalo jejich bohatství, až bylo v roce 1975 objeveno místními bandity. Cesta k rekonstrukci a zpřístupnění Cuidad Perdida pro turisty, ale nebyla jednoduchá. Celá oblast Sierry Nevady bývala vyhlášenou pěstírnou koky a o bloumající turisty zde nikdo neměl zájem (nebo jen kvůli výkupnému, o což zase většinou nemají zájem turisté). V minulém desetiletí se podařilo kokové zemědělství omezit, vybudovat stezku pro turisty a zlatý poklad uložit v bogotském muzeu zlata, což je dle mého názoru jeho z nejkrásnějších světových muzeí a jeho návštěvu vřele doporučuji.

DSC_1263.JPG

Trek do Cuidad Perdida byl nakonec tím nejzajímavějším, co jsme v Kolumbii zažili. Samotné místo Cuidad Perdida je krásné spíše svou polohou než dávnými pozůstatky. Zbyly zde vykamenované terasy a schodiště na kterých dříve stály dřevěné domy. Taironové však věděli, kam své město postavit: výhledy do okolní džungle, včetně několika vodopádů jsou úžasné.  Když se vydáte do Cuidad Perdida, užíváte si ale především cestu samotnou. Kromě zmiňovaných překážek, denně brodíte a koupete se v křišťálově čisté řece, pozorujete vodopády a bujnou tropickou vegetaci, máte možnost se potkat s lidmi Kogi, potomky starých Taironů, kteří žijí stále stejně jako jejich předchůdci. V kulatých domech, ženy rodí děti, muži žvýkají koku, děti si hrají se štěňaty a doufají, že zrovna ony spadnou do těch 50ti procent, které se dožijí dospělosti.

DSC_1314.JPG

Hned vedle Sierra Nevada je další národní park Tayrona. Zde je také možnost setkat se s Kogii, ale tato oblast je známá především svým divokým karibským pobřežím. My se uchylujeme do jednoho z jeho kempů a trávíme zde několik odpočinkových dní po treku. Pláže jsou dlouhé a opuštěné, ale moře je nebezpečné, na většině míst vhodné spíše k utopení než koupání. Jako většina turistů vyhledáváme jednu z uzavřených tyrkysových lagun a v jejích vodách plaveme po boku želv, které sem chodí klást svá vajíčka.

DSC_1355.JPG

Hlavní atrakcí karibského pobřeží, ale není ani jeden ze zmiňovaných parků, nýbrž město Cartagena. Staré španělské přístaviště je dnes zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO a je popisováno jako jedno z nejkrásnějších měst Karibiku. Jsou zde opulentní náměstí s koloniálními paláci a katedrálami, stejně tak jako křivolaké uličky mnohabarevných domů, jako stvořených pro bloumání a vysedávání v jedné z mnoha místních kaváren. Město bylo za Španělů několikrát vydrancováno piráty a i dnes si zde dokážete představit Johnnyho Deppa prchajícího před spravedlností. Staré město Cartageny je nepopiratelně krásné. Dnes je ale jen skanzenem. Všechny domy se proměnily na hotely, francouzské restaurace nebo Hard rock café. Ulice osiřely. Místní lidé žijí v nové části města, která je špinavá, smradlavá a chudá. Stará Cartagena je pro ně neexistující pohádkou.

Kolumbie13.JPG

„Takhle to bude možná někdy vypadat i u nás.“ Komentuje přítel už na letišti v Medellínu. A opravdu, po celou dobu pobytu v městech a městečkách kolumbijských hor se nemůžeme zbavit pocitu, že jsme v nějaké západoevropské zemi. Čisté ulice, úhledně postavené domy, fungující služby, autobusové nádraží, která by si nezavdala s většinou letišť, pohodlné autobusy i hotely a také evropské ceny. Nejde mi na rozum, jaktože jsme v zemi, která má asi třetinové HDP na obyvatele jako Česká republika a už vůbec ne, že jsme v zemi, které ještě před 10ti lety vládly guerillové skupiny a narkobaroni. Ten nejznámější ze všech, Pablo Escobar, žil přímo tady a Medellín byl světovou metropolí kokainu a přestřelek gangů. Dnes je Medellín jedno z nejbezpečnějších měst Jižní Ameriky, s čilým kulturním i zábavním životem. Podobně se cítíme i v hlavním městě Bogotě.  Ač dodnes není zrovna oázou klidu a míru, za posledních 10 let zde klesl počet vražd o celých 70 procent. Všechen tento pokrok je přičítán na rub současnému prezidentu Álvaro Uribovi, který  se dostal k moci v roce 2002 po čistě proti-guerillové kampani a díky několika chytrým plánům a vysoké finanční pomoci z USA (v rámci antiteroristické kampaně po 11/9 2001) se mu za 10 let podařilo dosáhnout neuvěřitelných výsledků.

Kolumbie08.JPG

V oblasti kolumbijských And se krásně toulá. Je zde hned několik roztomilých koloniálních městeček, které lze použít jako základnu k průzkumu okolní přírody. My volíme barevné Solento a trek údolím řeky Cocory, kde rostou dlouhatánské kolumbijské voskové palmy nebo Barricharu a starou indiánskou stezku do vesničky Guane. Všechno jsou to místa, které jakoby zapomněl čas, kde stres je slovem naprosto neznámým. A pak do toho tohle „Tak jestli si mám vybrat, kdo z nás dvou se vyspí, tak to budu já.“ Slyším od pána na sedadle za mnou, který mi uprostřed noci, na nočním autobuse, blokuje svým kolenem sklápění sedadla. Má totiž dlouhé nohy a místo toho, aby si je dal do uličky, rozhodl se, že já se nevyspím. A ještě to takhle okomentuje. Debil. A Čech. Druhý, kterého jsem v Americe potkala. S mým blížícím se návratem domů, doufám, že je to výjimka, že přece Češi nemůžou být takhle nepřející, zahořklí.

Kolumbie04.JPG

Tři barvy kolumbijské vlajky: žlutá, červená, modrá. Zlé jazyky tvrdí, že jsou to barvy tří jejích hlavních vývozních surovin: zlata, kávy a … kokainu. Ještě před 10ti lety byla Kolumbie pro turisty zapovězenou oblastí, kdo nechtěl zjistit, kolik je jeho rodina ochotna zaplatit za jeho výkupné, se této zemi zdaleka vyhnul. Dnes (skoro úplně) bezpečná země se vzkvétajícím turizmem i ekonomikou. Pohádkové pobřeží Karibiku, divoké vlny Pacifiku, vrcholky And, amazonská divočina – Kolumbie to má všechno. Vypadá to, že se tato krásná země konečně našla.

DSC_1263 DSC_1314 DSC_1347 DSC_1355 Kolumbie01 Kolumbie03 Kolumbie04 Kolumbie08 Kolumbie11 Kolumbie12 Kolumbie13 Kolumbie17 Kolumbie18 Kolumbie21 Kolumbie24 Kolumbie25

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *