V rytmu caipirinhi: Brazílie

Stojím na pahorku Corcovado, socha Ježíše Spasitele za zády, dech-beroucí vyhlídka na Rio přede mnou. Dnes je poslední den mé cesty kolem světa. Ten opravdový poslední den, zítra už jen nasednu do letadla a odletím do Frankfurtu. Dnes se ještě můžu dopoledne toulat deštným pralesem, pozorovat hopsající opice a žasnout nad krásnou polohou tohoto města, odpoledne se koupat v Atlantiku a večer popíjet na pláži caipirinhu. Tomu říkám poslední den cesty kolem světa. A že to byla jízda! Jen když si vezmu tyhle poslední tři týdny…

Bolivijský vlak smrti mě dovezl skoro až na nádraží, asi 50 km od brazilských hranic. Zbytek cesty jsem dostopovala. Pro mě žádný problém, pro ostatní osadníky porouchaného vlaku, kteří poslušně čekali na náhradní spoj, nepřekonatelný problém.

„Jak ses dostala až na hranice?” ptá se mě s vykulenýma očima mladá Brazilka, která seděla ve vlaku kousek ode mě a teď se opět potkáváme v autobuse z hranice do brazilské Corumby.

Jako odpověď naznačuji stopování, protože tady se již mluví portugalsky, čemuž se se znalostí španělštiny dá sice sporadicky rozumět, ale promluvíte ani slovo.

„To je ale strašně nebezpečné, takhle pro holku, někam chodit samotná” reaguje napůl španělsky, napůl portugalsky.

Souhlasně kývám hlavou a říkám si “jo, jo, jak často jsem tohle slyšela…kdybych si to brala k srdci, tak bych nevyjela z Evropy ani na krok.”

“Co chceš dělat v Corumbě?” ptá se mě dál.

“Splavit řeku Paraguay dolů do Paraguaye” myslím si, že říkám španělsky.

“Fakt? Tak s tím ti můžu pomoct, můj přítel tam jezdí každý týden, vezme tě na jejich nákladní loď. Jestli chceš tak, pojď se mnou a domluvíme to. “ myslím si, že ona říká španělsko-portugalsky.

01Pantanal.JPG

Když sedím v jejím bytě, kde mi pod nohami pobíhají krysy a mrtvé zapadlé tělo některé z nich pořádně zasmraďuje celý pokoj, dochází mi, že jsem si v realitě domluvila něco úplně jiného. A nová alternativa vůbec není špatná. Původně jsem chtěla na jih, obkouknout jižní a paraguayský Pantanal, ale překladovým nedopatřením zítra odjíždím na sever, do severního Pantanalu. Cesta do severního Pantanalu pro mě byla snem, nejkrásnější přírodní oblast Jižní Ameriky, místo, kde se na březích řeky Sao Lorenco vyhřívají jaguáři, safari, co stojící 500 USD na den. Tohle nepatří do reality baťůžkáře, právě ukončujícího cestu kolem světa. A přesto tam zítra odjíždím. Navíc mám platit 80USD za 4 dny v klimatizované kajutě s plnou penzí. To musí být sen!

03pantanal.JPG

Nicméně Pantanal sen nebyl. Po tom, co mi Paula ukázala pravou brazilskou párty na korbě auta zaparkovaného na nezajímavém parkovišti, odjela jsem s jejím přítelem na nákladní lodi na sever za foto-lovem nedostižných jaguárů. Pantanal je národní park v oblasti mokřad a bažin, známý největším množstvím zvířat v Jižní Americe. Prý to, co v Amazonii vidíte za týden, tady uvidíte za jediný den. Pozorování přírody při plavbě po řekách Paraguay a Sao Lorenco bylo hypnotizující. Kromě opravdu nedotčené přírody a rostlin, pozoruji tisíce ptáků, volavek, dravců i tukanů, stovky kajmanů vyhřívajících se na pozdním slunci, opice v korunách stromů a jedinkrát mám štěstí I na jaguára! Bohužel on setkání s naší lodí za štěstí nepovažuje, líně se zvedá z místa svého odpočinku, otáčí se a během půlminuty mizí v nízkém porostu.

05pantanal.JPG

Z Pantanalu má cesta vede na (další) jedno z nejkrásnějších míst této planety, k vodopádům Iguacu na hranicích Argentiny a Brazílie. Stále ale nemůžu zapomenout na svůj původní plán, navštívit Paraguay, takže si dělám asi týdenní zajížďku do této naprosto neturistické země.

Paraguay ač bez návštěvníků, má několik zajímavých turistických atrakcí. V národním parku Cerro Corá jsem byla ten den úplně sama a zároveň jediná atraktivní kořist pro místního vlka. U Encarnacion jsem se podívala na nejkrásnější pozůstatky jezuitských misí ze 17tého století, které jsou jednou z nejméně navštěvovaných památek Unesco světa a u jednoho z nejhnusnějších jiho-amerických měst Cuidad del Este jsem žasla nad, až do nedávna, největší přehradou na světě Itaipú. Dnes už ji předčila přehrada Tři soutěsky v Číně, ale stále ještě zásobuje elektřinou celou Paraguay a 20% Brazílie.

14paraguay.JPG

A už je to tady, Iguacú! Vodopády o kterých jsem slýchala celou cestu po Jižní Americe od cestovatelů jedoucích v opačném směru. Jelikož jsou přesně na hranici Argentiny a Brazílie, jejich návštěva je obvykle dvoudenní, jeden den pro každou zemi. Argentinská část je obrovská. Stezky vás nejdříve zavedou k jednotlivým vodopádům na jižní straně průrvy. Iguacu se prý skládají až ze 300 individuálních vodopádů a vy se můžete k většině přiblížit z boku nebo seshora. Kolem je zelená, tropická vegetace s ptáky, ještěrkami, nosatými medvídky a hejny motýlů. Na závěr vás trasa přivede až k Garganta del Diablo (ďáblově hrdlu), kde vidíte jen prvních pár metrů padající vody. Zbytek je zahalen do věčného oparu, jelikož množství vody, které zde padá je gigantické. Lidé jen stojí, zírají a vnímají tu neuvěřitelnou energii, kterou zde padající voda vytváří. Zatímco z Argentiny koukáte na všechny vodopády buď ze strany nebo seshora, v Brazílii je máte všechny jako na dlani před sebou. Brazilský pohled je až kýčovitě dokonalý. Zprava do leva, jeden za druhým, s dokonale modrým nebem nad sebou a slunečními paprsky lámajícími se o kapky vody v nekonečné duhy, před sebou.

17iguacu.JPG

Na závěr, kultovní Rio de Janeiro. Město proslulého karnevalu, Helenkou opěvované Copacabany, proklamovaného divu světa, sochy Ježíše Spasitele a nejvíce sexy lidí planety. Rio báječné je. Teď už můžu říct, že je to jedno z nejbáječnějších měst této planety. Většina lidí zde žije pro párty. Přes den se spí, večer se jí a probíhají přípravy sexy oblečků, v noci se paří k rytmu samby a se skleničkou caipirinhy v ruce. Do klubů nemá smysl odcházet před půlnocí, hostelová snídaně v 8 ráno je příhodným zakončením radovánek. Rio má co nabídnout ale i přes den: oceán, bílý písek, plážové hry, procházky džunglí již 10 minut od betonu města, kouzelná stará čtvrť Santa Teresa a ty výhledy! Ať už z cukrové homole či závratný pohled z Corcovada, kde je socha Ježíše Spasitele – úchvatné! Že by samotná socha byla div světa je výsměch, ale umístění má opravdu divotvorné.

22rio.JPG

Brazílie má snad největší počet nejkrásnějších míst planety ze všech jiho-amerických zemí. Článek o ní se těžko píše, protože člověk musí stale vymýšlet nové superlativy, aby se neopakoval. Všechno je ale pravda. Amazonie, Pantanal, Iguacu i Rio patří mezi nejkrásnější místa mé cesty. O Brazílii se ale také proslýchá, že je nejdražší zemí Jižní Ameriky, což by nejednoho cestovatele mohlo odradit. Já můžu říct, že jsem z toho byla tak vystresovaná, že pro mě nakonec byla jednou z nejlevnějších zemí. Náklady na Amazonii 10USD na den, na Pantanal 20 a v Riu se dají drahé lanovky vyměnit za krásné pěší túry pralesem.  Takže,  nezoufejte a jeďte!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *