Krvavá orchidej Sulawesi

Nejmenší ze čtyř velkých ostrovů Indonésie už na mapě zaujme extravagantním tvarem orchideje. Sulawesi, dříve známé jako Celebes, ale není o nic všednější ani při bližším pohledu. Dech vám sebere krása jeho vulkanických hor, zelených rýžových políček a opuštěných ostrovů, na jejichž březích byste bez váhání chtěli ztroskotat, ale i jedinečnost místní kultury. V Tana Toraja panuje dodnes kult smrti s propracovanými pohřebními rituály a obětováním buvolů. Lidé bydlí v suchozemských lodích a k mrtvým se chovají jako by stále žili.

DSC_1437.JPG

Stojíme na dvorku místního domu „tongkonan“, vzduch kolem je prosycený pachem krve. Nikdy předtím jsem tento pach necítila a rozhodně jsem nikdy v životě neviděla krve tolik. Před námi jsou obrovské tmavé kaluže, které rozmočily zemi na bahno. Právě tu rituálně zabili pět buvolů. Scéna to byla zajímavá – jednoho po druhém přivazovali nohou ke kůlu a jediným zásekem mačetou jim podřezali krční tepny. Pak jsme jen všichni přihlíželi, jak ze zvířete šlehají prameny krve, padá na kolena, na bok a spíná se ve smrtelných křečích dalších asi 10 minut. Netušila jsem, jak dlouho to trvá, než takto velké zvíře umře. Stejně jako to popisují v románech, bylo vidět, jak jim život vyprchává z očí, dokud nezůstali skelné, nehybné.

DSC_1342.JPG

Oproti všem očekáváním jsme nenavštívili jatka nýbrž pohřeb v kraji Tana Toraja na jižním Sulawesi. Rituální zabíjení buvolů je zde součástí pohřebního obřadu, který je i bez toho dostatečně bizardní. Když člověk umře, uloží se do postele v domě, napustí formalínem a do doby pohřbu se k němu chovají jako k nemocnému. Pohřeb může být klidně i za rok, protože pozůstalí potřebují čas na sehnání dostatečného množství prasat a buvolů, kteří se na pohřbu zabijí. Tato zvířata mají potom nebožtíka doprovázet na jeho cestě na onom světě. Rakev se po pohřbu neuloží do země, ale do skály nebo ke stropu jeskyně, aby měl kratší cestu do nebe. I po smrti se nosí mrtvému dárky, leckdy v podobě cigaret, které uloženy vedle lidských lebek tvoří komické výjevy jako z kampaně proti kouření. Samotný rituál zabíjení buvolů je nejdůležitějším v celém procesu. Buvoli jsou zde velmi ceněni a život každého Torajana se v podstatě točí jen kolem shánění peněz na nákup buvolů. Ten nejdražší , albín, může stát až půl milionu korun. Normální stojí stejně jako auto a průměrný Torajan si vydělá kolem 1000kč za měsíc.  Když už na jednoho našetří, koupí, zemře dědeček a buvol musí na porážku…

DSC_1463.JPG

Porážka buvolů je hned druhým dnem programu, který mám společný s cestovatelem Františkem.  Reakce přihlížejících porážce jsou hodně odlišné – je nás tu asi 10 turistů a jsme šokováni. Někteří dokonce odvrací zrak, přestože sem kvůli tomuto obřadu přijeli. Asi si nepředstavovali, že toto předchází jejich úhlednému balíčku masa v supermarketu. Spousta je fascinovaná smrtí samotnou, jak probíhá, jak dlouho trvá. V našich končinách je jen za zavřenými dveřmi. Místní lidé jsou ale na podobné výjevy evidentně zvyklí, nejen, že v jejich očích nespatříte děs, ale naopak, tato scenérie je pro ně zábavou. Když má zvíře poslední záškuby života, pokřikují na něj, smějí se mu. Jako největší cynici se osvědčí místní děti, které na umírající zvířata dokonce plivají. Reakce místních je šok pro mě. Smrt je pro ně jednoduchá, běžná záležitost, příliš samozřejmá.

DSC_1361.JPG

Tana Toraja není ale jen smrt a výjevy jako z hororu. Je to taky jedna z nejkrásnějších a nejmalebnějších krajin, které jsem kdy viděla. Zelené vulkanické hory, které jsou pokryté terasovitými rýžovými políčky, do nichž jsou zasazeny vesničky. Domy „tongkonan“ jsou  velmi podivné, všechny mají tradičně tvar lodě, což má připomínat, že se Torajané do Sulawesi připluli právě na lodi. Krajinu obdivujeme jak ze sedačky motorky, tak na jednodenním treku.

DSC_1365.JPG

Po náročném kulturním šoku jedeme prozkoumat idylické pláže severu. Cesta z Rantepaa na Togean ostrovy má veřejnou dopravou trvat 3 dny. Nemůžu tomu věřit, vždyť za tu dobu se dá několikrát obletět zeměkoule! Ale tady se nelétá, pomalu se propracovává horami od města k městu.  Doprava v Indonésii je obecně kapitolou samou pro sebe. Vzhledem k náročnosti místního terénu a velkým vzdálenostem zde cestovatel stráví většinu času skutečně „na cestě“. Zážitek je o to intenzivnější, že zde všechno funguje tak trochu jinak než u nás. V autobusech se může kouřit, řidiči mohou jezdit opilí. Není to zakázané zákonem a jeden z místních mě uklidňuje, že když je člověk opilý a řídí, tak ale nesmí narážet do lidí. Na otázku zda může narážet do lidí, když opilý není, nedostanu odpověď.

DSC_1588.JPG

Při cestě na ostrovy Togean máme nakonec štěstí a cestu o jeden den zkrátíme najmutím auta ve skupině na noční přejezd. Poslední štací z pevniny na ostrovy je 6 hodin v nekryté lodi (na rovníku) přes poledne. Tohle by mělo sakra stát za to! A opravdu stojí.  Přijíždíme na ostrov Kadidiri, který je s cirka 20ti chatičkami nejturističtější ze souostroví. Chatička na pláži je rozkošná, ale zdroje jsou omezené: voda se zde pouští jen jednou denně na vyžádání a elektrika funguje pár hodin večer. Pokud si chcete uprostřed rovníkových veder dát studený nápoj, smůla. Jinak jsou ale Togeany ostrovy na nichž byste chtěli ztroskotat. Neexistují zde žádné silnice, není tu signál telefonu ani internet, pláže jsou naprosto dokonale bílé, lemované palmami, moře tyrkysové a s takovým množstvím korálů a podmořským životem, že je zde v podstatě nemožné plavat. Jediným zdrojem zábavy je tu šnorchlování a potápění. Na Togeanech si můžete ale vybrat třeba i ostrov, kde je jediný komplex chatiček, v nichž není výjimkou, že jste jediní hosté. Mama vám vaří domácí pochoutky a syn vás vozí na výlety lodí.  Kolik takových míst na zemi ještě najdete?

P1020953.JPG

Pár dní krásného odpočinku a čeká nás další nekonečná cesta do Manada a odtud na další ostrov Bunaken. Zatímco Togeany jsou tichým klenotem, kam se propracuje jen několik skalních cestovatelů, Bunaken je vyhlášeným střediskem potápění. Na blízké letiště v Manadu dosedají denně letadla, které přiváží více a více potápění-chtivých nadšenců. Z ostrova samotného jsem zklamaná. Není tu ani pěkné, levné ubytování, ani pláže. Vstup do vody je zarostlý mangrovníky, a když už je někde kousek něčeho co by se dalo nazvat pláží, vody kolem jsou jasně označkované turisty v podobě plovoucích plastikových sáčků a plechovek. Co naplat, nejezdí se sem za sluněním, ale za potápěním, takže lezeme do neoprenu a hurá pod hladinu. I tady se nás ale drží smůla, vyfasovali jsme silný proud i nekompetentního místního divemastera.  Zbytek skupiny ale zvládl ponor bez problémů i v proudu, jsou nadšeni, viděli žraloky i želvy.  Nakonec si spravuji chuť obyčejným šnorchlováním. Když se propracuji přes pásmo plovoucích sáčků, pozoruji naprosto úžasné korály s hejny malých i poměrně velkých ryb a nakonec se mi podaří zaplavat si po boku želvy.

Bunaken byl neslavná tečka za naprosto nádhernými dvěma týdny na Sulawesi. Vypadá přesně tak, jak si představujete tropický ostrov – zelené hory s krvežíznivými domorodci, nížiny lemované tisíci a tisíci palem a malé ostrůvky bez civilizace, kde je vaší jedinou zábavou žasnout nad krásou této indonéské orchideje.

https://mapsengine.google.com/map/edit?mid=zXe4w2LvwtK4.kg8kS-K2qPrI

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *