Do srdce, nad oblaka a pod hladinu Bornea

Klesám stále níž. Závaží kolem pasu mě stahuje blíže a blíže ke dnu a já se nestíhám divit od prvního okamžiku, co jsem nahlédla pod hladinu. Přímo pod jejím povrchem je obrovské hejno barakud. Plují v dokonalém souznění, stovky těl vodorovně posazené jedno vůči druhému, tvoří jakoby jeden organizmus. Přímo nad hlavou mi udělají obrovský vír. Jakmile zmizí z mé bezprostřední blízkosti, rozhlédnu se kolem sebe. Vedle mě korálový útes se stovkami korálových keříků a barevných rybiček jako z akvária. Kvůli těm jsme ale nepřijely. Zdejší specialitou jsou desítky želv a žraloků. Netrpělivě se rozhlížím, zda z nich něco nezahlédnu, a za okamžik kousek od naší skupiny plave jedna obrovská želva.  Mává svými ploutvemi a stoupá vodou jako nějaký podivný pták. Nadšeně na ni ukazujeme. Za chvíli se ale objeví druhá, třetí, čtvrtá, ukazovat už nemá smysl. Jedna se plave nadechnout k hladině, druhá se jde usadit na dno mezi korály. A ani ona obávaná silueta žraločího těla na sebe nenechává dlouho čekat. Jeden proplave přímo pod námi, další dva odpočívají při dně, čtvrtý krouží pod hejnem barakud a vyhlíží si svou další oběť. Potápím se na jednom z deseti nejlepších míst k potápění na světě, Baraccuda point  na ostrově Sipadan (malajské Borneo) a užívám si každou minutu.

DSC_0403.JPG

Cesta sem ale přitom nebyla nijak příjemná. Uprostřed včerejší noci, kterou jsme s kamarádkou Míšou, strávily v plovoucím hotelu na ostrově Mabul, se přihnala na slovo vzatá tropická bouře. Stále poprchá a rozbouřená hladina nám z jízdy motorovým člunem udělala projížďku na horské dráze. Za jednodenní povolenku potápění na Sipadanu jsme zaplatily spoustu peněz a představa zkaženého počasí není nijak příjemná. Pod hladinou je ale i tak jako ve snu, či spíše jako v přírodovědeckém pořadu. Sipadan je poslední zastávkou na naší třítýdenní cesty po malajském Borneu a zároveň jeho vyvrcholením. A to jsme toho zde zažily opravdu hodně.

DSC_0105.JPG

Putování jsme začaly v kulturním centru Kuching, na západě Bornea, kde jsme nasály poslední doušky civilizace a italského pressa. V Kuchingu jsme nasedly na loď a po celodenním cestování, jsme večer vysedly v Kapitu, malém městečku, které je první vstupní branou za kmeny Iban, dříve nejobávanějšími lovci lebek na Borneu. Iban lidé žijí stále tradičně v tzv. longhousech, což je v postatě celá vesnice vtěsnaná do jednoho domu. Řada soukromých „bytovek“ je spojená společnou halou, kde se odehrává veškerý společenský život všech rodin. Lounghouse, který jsme navštívily je nejstarší v oblasti, cirka 100 let a žije v něm asi 120 rodin. Nejdříve nás rodina náčelníka pozve na čaj, později sedíme s ženami ve společné hale a nakonec se koupeme s dětmi v blízkém potoce. Tradice lovu lebek byla zanechána v 19. Století, od té doby jsou Iban převážně lovci ryb a lesní zvěře.

DSC_0135.JPG

Jedním z hlavních bodů naší návštěvy Bornea je cesta do národního parku Mulu, v samém srdci Bornea, který má snad být nejkrásnějším národním parkem v JV Asii. Nevedou sem žádné cesty, pokud jej chcete navštívit, musíte buď letět, nebo se sem několik dní propracovávat proti proudu řeky. Máme naplánované několikadenní trekování v deštném pralese, což je pro Evropana díky vysoké vlhkosti a náročnosti terénu docela namáhavá činnost. Proto před návštěvou Mulu zastavujeme na tréning ještě ve dvou národních parcích po cestě. Prví zastávkou je národní park Niah Caves. Zde poprvé zjišťujeme, co trekování pralesem obnáší. Během cirka půl hodiny jsem tak zpocená jako by na mě někdo vylil kýbl vody. A tak to pokračuje celý den, po několika hodinách a roli vypotřebovaného toaletního papíru, už si ani neutírám pot z obličeje, prostě jej nechávám volně téct a odkapávat. Zdejší jeskyně jsou ale kolosální. Škoda jen, že prehistorické malby na jejich stěnách jsou již převážně vybledlé a nezřetelné. Druhou zastávkou je národní park Lambir hills. Zdejší stezky jsou zabijácké, ale každý úsek je odměněn krásným vodopádem, koupání, v jehož jezírku poskytuje úlevu od vedra.

DSC_0249.JPG

Tréning je tedy za námi a my nastupujeme do malinkaté ATRky do národního parku Mulu. Musíme se zaregistrovat, ubytovat a s rangery domluvit naši trasu na každý den. Pohybovat se po parku samostatně je zakázané. Při ubytovávání zjišťujeme, že jsem omylem rezervovala luxusní kabinu, stornovat není možné, takže si odnášíme baťůžky do zatím nejhezčího ubytování na mé cestě. Fungování celého parku je neuvěřitelně dobře zorganizované a je tu dostatek různých aktivit, abyste se týden nenudili. Zdejší jeskyně mě vyvádějí z představy, že „Moravský kras je stejně nejhezčí“. Navštěvujeme jich několik na klasické prohlídce, ale v jedné si zkoušíme i trochu jeskyňářství, protahujeme se úzkými štěrbinami s čelovkami na hlavě, brodíme se jeskynní řekou a procházíme tunami „biologického odpadu“ netopýrů. Těch jsou tu miliony. Doslova. V této jeskyni žije jedna z největších kolonií netopýrů na světě. Strop pokrývá souvislá vrstva jejich pohybujících se těl, což vytváří   až surealistickou a trochu hororovou atmosféru. Celá kolonie před soumrakem vylétá z jeskyně. Pozorování tohoto jevu je jednou z hlavních atrakcí parku. Netopýři na obloze vytvoří souvislý černý pruh, který nekončí po několik hodin. Dalším zajímavým zážitkem byla procházka parkem s rangerem v noci. Každý se svou baterkou se snažíme najít některého z nočních živočichů. Vidíme obří kudlanky, prudce jedovatou zelenou zmiji a na blízko netopýra, který zrovna provádí echolokaci. V neskutečné rychlosti pohybuje ušima i celým tělem a zjišťuje, jak vypadá okolí. V parku je i množství trekovacích tras, od jednodenních až po náročné, vícedenní, my volíme pohodlnější variantu vždy s návratem na noc do původního ubytování. Stoupáme do kopců, koupeme se ve vodopádech, chodíme provazovými můstky mezi korunami stromů. Národní park Mulu je opravdu úžasný. Je to jedno z posledních míst na zemi, kde můžete vidět původní deštný prales, který ač pokrývá jen 2% zemského povrchu, dává útočiště 50% (!!!) života na Zemi. Každý strom je půdou pro desítky dalších symbiotických rostlin a stovky živočichů od nejmenších housenek, přes hady, malé savce až po hejna ptáků obývajících jeho korunu.

P1060342.JPG

V Mulu se nám natolik zalíbí sport, že se impulzivně rozhodujeme hned druhý den od odjezdu vylézt na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mount Kinabalu. Z Mulu tedy letíme do města Kota Kinabalu a odtud už se nám otevírají krásné výhledy na horu. Platíme nehorázný poplatek na ubytování, bereme průvodce a po řádné snídani vyrážíme kolem 7mé hodiny ráno. Dnes se máme dostat z 1800m do horské chaty ve 3100. Cesta je pěkně upravená a i v celku příjemná. Všude jsou odpočívadla s možností doplnění vody.  Těsně před 3000 se mi začíná jít hůř, funím jak lokomotiva, často zastavuji. Do horské chaty, ale dorazíme jako jedny z prvních z celkových 150 lidí, kteří mají na dnešek povolenku, takže jsme na sebe hrdé. Odpoledne odpočíváme a hned po večeři v 7 hodin večer jdeme spát. Čeká nás totiž noční výstup na vrcholek, tak abychom stihly nahoře východ slunce. Zítra už to má být jen po skále. Budíme se ve 2:30 a po lehké snídani vyrážíme. Ani po nočním odpočinku se mi nejde o moc lépe než včera, prakticky každých 10 minut si musím zastavit na vydýchání. Poslední pěknou pěšinku střídá první výstup po skále, kde se jeden po druhém šplháme nahoru po provazech. Jelikož máme všichni čelovky vypadá to jako průvod světlušek. Po skalním výstupu jsou tu už jen mírně skloněné granitové desky a nakonec výstup po balvanech na samotný vrcholek. Teprve až teď, po rozbřesku začínáme vidět  jak to vypadá kolem nás. Výhled nádherný. Údolí pod námi je částěčně viditelné, hory v okolí až po mořské pobřeží, a částečně zakryté oblaky, nad nimiž se  nacházíme s dost velkou rezervou. Na jedné straně je obloha zbarvená do oranžova od vycházejícího sluníčka, na druhé jsou ještě vidět hvězdy a samotný čistě skalnatý vrcholek, vypadá jako pravá měsíční krajina zalitá studeným modrým světlem. Jako ranní výlet do vesmíru. Rozhlížíme se, obligátně fotíme s cedulí a vyrážíme zase dolů. Za dnešek nás čeká ještě celý sestup z 4100, kde jsme nyní na původních 1800. Sestup není o mnoho jednodušší než výstup nahoru, poskakujeme z kamene na kámen, ze schodu na schod. Dolů se dostaneme kolem 4té hodiny šťastné a úplně vyčerpané. Máme za sebou dnes 13 hodin trekování a celkových více než 3000 metrů převýšení (1000 nahoru a přes 2000 dolů). Radost z výstupu mi kazí zjištění, že mi za jednu noc, co jsem si nechávala věci v úschovně, někdo prošel baťoh a vzal si, co potřeboval. První okradení v Asii, do té doby se mi neztratily ani špunty do uší.

DSC_0352.JPG

Sestup dolů dal řádně zabrat našim stehenním svalům, takže několik příštích dní trávíme nenáročnými činnostmi. Jdeme se koupat do sirných lázní, jedeme do rehabilitačního centra orangutanů v Sepiloku a pozorujeme je při krmení, plujeme na želví ostrov a v noci koukáme, jak zde obří želva klade vajíčka a později pouštíme na jejich první pouť do moře právě narozené želvičky. Dospělého věku se jich dožije jen malé procento. Mořský život jedeme zkoumat i do oblasti ostrovů Mabul a Sipadan, kde si užíváme zmiňovaného úžasného potápění, šnorchlování i četby na lehátku u tyrkysového moře. Pro Míšu zde končí třítýdenní letní dovolená. Je spokojená – co víc si taky od dovolené přát: návštěva potomků lovců lebek, adrenalin hor, džungle a jeskyní, něha divokých zvířat, a odpočinek v rukou vždy příjemných, usměvavých a nápomocných Malajců. Dokonalá dovolená.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *