Božský a bohy zapomenutý Kašmír

15 Kasmir-253„Nebe na zemi“ – tak zelené údolí jezera Dal nazval indický císař Jehangir. Šplouchající pádla, která rozráží zrcadlovou hladinu jezera, rozléhající se modlitby, zelené hory a prameny z nich stékající, zasněžené vrcholky sedmitisícovek střežící jeho klid.  Přesto má Kašmír dnes pověst spíše pozemského pekla, s jedním z nejdelších konfliktů moderní historie. V roce 1949 bylo, dříve autonomní království, nárokováno Indií i Pákistánem a Kašmír se ocitl uprostřed 3 válek s nukleárním potenciálem. Od posledního konfliktu v roce 1998 se sem vrátil mír, špatná pověst ale přetrvává.

(zkrácenou verzi mého blogu o Kašmíru si můžete přečíst i na stránkách Lonely Planet CZ: http://www.lonelyplanet.cz/prispevky/bozsky-a-bohy-zapomenuty-srinagar)

Je tohle ještě Indie?

kasmir sikary a houseboaty

Sedím na terase koloniálního hausbótu na jezeře Dal. Klid, který tu panuje, je až nereálný. Naprosté ticho ruší jen pádla občasně projíždějících šikar, lodí ve stylu gondoly, které jsou zde hlavním dopravním prostředkem. Voda v jezeře je průzračná, prý byla ještě před několika lety pitná a dodnes se používá na vaření. Nad hlavou krouží, v nekonečném hledání potravy, orli, občas se některý zřítí do stojaté hladiny a vyloví rybu.  Jsem ještě vůbec v Indii? Všechno by nasvědčovalo tomu, že ne. Po přistání na Šrínagarském letišti následovala důkladná kontrola dokladů, musela jsem nahlásit, kde chci bydlet a kudy se pohybovat. Policajt si zapsal poznávací značku taxíka, kterým jsem odjela, prý je to všechno pro mou bezpečnost. Ulice jsou plné vojáků, snad každých 10 metrů je jedna ozbrojená hlídka. Lidé tu vypadají také jinak – hinduistické útlé mužíky a kypré ženy v barevných sárí vystřídala střízlivost muslimského oděvu, čepičky korunující hlavy obchodníků s orlím nosem a čador zahalující krásu místních žen. Pět minut jízdy šikarou mě přeneslo do tohoto relaxačního ráje. Ze zamyšlení mě vytrhne až majitel hausbótu, který se sem řítí v gumácích po potopeném prkně. „Tohle je normálně na suchu.“ Vysvětluje „ale letos jsou zase záplavy, je o půl metru víc vody než obvykle.“dodává. „stejně vím, kdo za to může!“ „Kdo?“ kulím na něj oči překvapeně. „To ten ďábel, nový prezident Indie, Modí, všude kde se objeví, jsou katastrofy.“ A je to tady, idyla skončila, netrvalo to ani půl hodiny a už jsem zpět u nejcitlivějšího tématu kraje – účast muslimského Kašmíru v majoritně hinduistické indické federaci.

Na pomezí dvou zemí

Jet do Kašmíru a neinformovat se o aktuální bezpečnostní situaci by bylo bláhové. Kašmír, býval autonomním královstvím, požívajícím privilegia za časů mugalské dynastie, pro jehož císaře byl zahradou a výstavním klenotem. Problém nastal v době dělení  koloniální Indie, kdy si státy na hranicích mohly vybrat, ke které nově vznikající zemi se chtějí přidat. Maharážda se dlouho odmítal připojit kamkoli, doufajíc v samostatnost, což ale ukončil vpád paštůnských kmenů z Pákistánu. Panovník se zalekl a pozval si na pomoc indické jednotky, konflikt byl na světě a obě armády na území Kašmíru zůstávají dodnes. Takzvaná první kašmírská válka skončila v roce 1949 ustanovením „linie kontroly“, prakticky rozdělením Kašmíru na 2 části. Bojovalo se zde znova v roce 1965, kdy Pákistán narušil území na indické straně linie a nenávist se stupňovala i v devadesátých letech, kdy v indické části začaly působit separatistické skupiny dotované z Pákistánu a Afganistanu. Celá situace vyvrcholila v roce 1998, kdy obě země provedly nukleární testy a bylo jasné, že pokud se situace nezklidní, může se škaredě zvrhnout. Nenávist a teroristické útoky mířené především proti vojenským jednotkám, ale i civilním menšinovým hinduistům však pokračovaly dále a i přes značné uklidnění v posledních letech, mohou zase kdykoli vypuknout. Přítomnost 600 000 vojáků (odhad, oficiální číslo je tajné) ve čtyř milionovém Kašmíru je vševypovídající.

Hladina jezera Dal zrdcadlí nebe

Kasmir jezero

Nebýt této nešťastné historie, Kašmír by měl veškerý potenciál stát se druhým indickým Taj Mahalem. Na březích jezera Dal, leží město Šrínagar, které je správním centrem provincie a hlavním turistickým střediskem. Ubytování v jednom se stovek koloniálních hausbótů, patří k nezapomenutelným zážitkům. Hausbóty zde začali stavět Briti, kteří měli oficiálně zakázáno vlastnit zde půdu nebo nemovitosti. Se svým proslulým smyslem pro styl si ale nemohli připustit nějaké provizorní bydlení a začali stavět hausbóty se vším luxusem, s ložnicemi, koupelnami a společenskými salóny, tak jak mají být. Hausbóty jsou zdobené vyřezávaným ořechovým dřevem, jejich podlahy pokrývají vlněné, ručně tkané koberce a okna vyšívané záclony. Výhled je nejkrásnější ráno, kdy se jezero halí do bílém oparu, z něhož jako duchové vystupují loďky s rybáři nebo prodavači květin. Na jeho březích je rozeseto několik skvostných zahrad, které si zde pro své smyslové potěšení založili před 350 lety právě Mugalové, císaři Indie. Centrální fontány, záhony růží a vlčích máků či stín prastarých korun stromů si dnes může užít každý smrtelník. Mojí oblíbenou se stává Pari Mahal, palácová terasová zahrada na kopci nad jezerem, která kromě pohádkové atmosféry nabízí i krásný výhled na město a jezero pod sebou. Lehko si představit, jak zde za svitu měsíce princezny císařských harémů toužebně snily o svých milencích ve svítícím městě pod nimi.

kasmir zahrady

Staré město na Jhelumu

kasmir stare mesto

Návštěvou již více „pozemskou“ je procházka starým městem Srinagaru, které bylo postaveno z většiny v 18. století z červených cihel a dřeva a dnes je ve velmi fotogenickém stavu rozkladu. Kromě starých domů, má staré město i protékající řeku Jhelum, na kopci se tyčící pevnost Hari Parbat a několik překrásných dřevěných mešit zdobených zrcadélky a malovanými papírovými panely. „Dávej si dobrý pozor na lidi, ve starém městě jsou samí konzervativci a ti nemusí být z cizinců příliš nadšeni.“ Radí majitel hausbótu, když ráno vyrážím. Všimnu si sice několika pichlavých pohledů, ale když zklidním tempo a začnu se kochat starosvětským šarmem klikatých uliček, několik kolemjdoucích se se mnou dává do řeči. „Odkud jsi?, Jak se jmenuješ?, Kde bydlíš?, Libí se ti v Kašmíru?“ pálí na mě své otázky. Obvykle na mé odpovědi s úsměvem přikyvují, jen když řeknu „líbí se mi tu moc, mám ráda celou Indii“ zvrásní svá čela a nastolí nesouhlasný tón. „My Indii rádi nemáme, máme rádi Pákistán.“ Znova a znova mi připomínají, kde se nacházím.

Už jste lyžovali v Himalájích?

kasmir gulmarg

Zůstat jen v kašmírském údolí, v okolí Šrínagaru by ale bylo hříchem, když se všude kolem tyčí hradby zelených kopců se zasněženými vrcholky Himalájských velikánů v pozadí. Mezi dvě oblíbené horské destinace patří Gulmarg a Pahalgam, obě asi 2 hodiny jízdy ze Srinagaru. Gulmarg je největším a vlastně i jediným lyžovacím střediskem v Indii. Když sem přijíždím, vítá mě ve 2737 metrech, i nejvyšší golfové hřiště Asie. Hned nad ním se tyčí lanovka, která v zimě slouží převážně zahraničním lyžařům a v létě převážně indickým výletníkům. Její nejvyšší stanice končí ve 4390 metrech, a tady je nyní v květnu ještě pořádná vrstva sněhu. Mě sem zavedla touha po výhledu na pákistánský hřeben Hindukúše se zasněženou devátou nejvyšší horou světa Nanga Parbat (8125m). Vypadá to ale, že kvůli výhledu jsem tady jediná, většina indických turistů se sem přijela podívat na sníh. V Dillí je v květnu 45°C ve stínu a většina Indů pravděpodobně ani netuší, že se něco takového jako sníh v jejich zemi nachází. Již v údolí si většina z nich z půjčovny vyfasuje teplou bundu a gumáky, které se zde pokládají za vhodnou obuv do sněhu a pak se s neskrývanou nedůvěrou pouštějí na špacír na kluzkém bílém povrchu. Nejvtipnější je ale místní atrakce „vyzkoušej si lyžování“, při které se jeden z turistů postaví (ve svých gumákách) na lyže za instruktora- lyžaře v přeskáčích, obejme ho kolem pasu a v tandemu se tak s ním spouští z mírného kopce. Rázem zapomínám na panoramata a fotím Indky lyžující v sárí a s kabelkou na předloktí.

Za Šivou a cikány do Pahalgamu

Oblíbenou trekovací a poutní destinací je v Kašmíru Pahalgam, městečko usazené v údolí řeky Lidder, obklopené zelenými loukami a borovicovými lesy. Na cestě sem jsou velká šafránová pole, největší na světě, v sezóně kolem října jsou zde prý nekonečné fialové záhony. Kašmírský šafrán je velmi ceněný, jsou to v podstatě jen pylové tyčinky z rostliny podobné krokusu a ten opravdový se prodává po gramech asi za 200Kč. Samotný Pahalgam je známý především jako výchozí bod poutě do jeskyně Amarnath, posvátné pro hinduisty, kteří sem každoročně v létě chodí uctívat ledový Šivův lingam. Jedná se o jednu z nejdůležitějších poutí v Indii a Pahalgamem každoročně projde na půl milionu vyznavačů boha Šivy.

kasmir pahalgam

Nyní jsou ale průsmyky ještě pokryté sněhem, je tu celkem klid a já vyrážím na nenáročnou túru do místních kopců. Po asi dvouhodinovém stoupání nás stíhá déšť a můj průvodce nám najde přístřeší u zdejších horských cikánů. Když vstoupím do jejich příbytku, nemůžu se přestat divit, je velmi skromný, ale čistý a funkční. V rohu „obýváku“ je malé ohniště s píckou, vedle umyvadlo s tekoucí vodou, nad ním police s úhledně vyskládaným nádobím. Dcera pána domu nám uvaří výborný kašmírský čaj se skořicí, zatímco on sedí v rohu a pobafává svou vodní dýmku. Cikáni se zde prý živí zemědělstvím a chováním koz a oveček, z čehož se dá udělat slušné živobytí. Za hodinku déšť poleví a my můžeme pokračovat přes výhled do údolí k horské řece a dolů kolem vyčnívajích balvanů a kluků hrajících kriket na jedné ze zelených luk.  Velkou část zábavy opět poskytují indičtí turisté, kteří se po horách vozí na ponících a fotí se s bílými králíčky v náručí. Když se nechápavě ptám proč zrovna s králíčky, tak se dozvím, že králík dole v Indii nežije a pro lidi z nížiny je tak exotickým zvířetem, jako třeba pro nás velbloud. Podobná situace nastává později na cestě nazpět, když řidič zastavuje u sadu s…jablky. Mí spolucestující si prohlížejí stromy a jejich nezralé plody jako v Jiříkově vidění a já si představuji, co si asi tak musí myslet oni o nás, když zastaví auto u banánovníku, vyběhne z něj banda bělochů a ze všech úhlů si fotí to, co oni pokládají za nejběžnější samorost.

Tak koupím tu ten kašmír, nebo ne?

Zpět ve Šrínagaru se vrhám na závěrečný nákup suvenýrů.  Z Kašmíru si přece musím dovést něco z kašmíru! Tato božsky hebká vlna z podsady zdejších koz je světoznámá jako jedna z nejjemnějších a nejkvalitnějších. Stovky místních obchůdků prodávají ručně tkané koberce a vyšívané šály.  Před drahým nákupem bych ale chtěla vidět výrobu, někoho kdo koberce skutečně ručně tká a narážím na nevyřešitelný problém. Jeden obchodník mi sděluje, že dílna je 5km daleko, jiný že 70, oba se ale shodují, že se tam nemůžu jet podívat, protože na to nemám čas, přestože že času mám habaděj. Třetí se přiznává, že vůbec neví, kde se jeho koberce nebo šály tkají a nakonec se dozvím, že na jaře se netká, protože se zasévá a zpět ke stavům lidé zasednou zase až v zimě.

kasmir zapad

Suvenýr tedy nebude, ale poslední večer je ještě přede mnou a hodilo by se vidět na rozloučenou pořádný západ slunce.  Projíždím starým městem, kde se lidé chystají k večerní modlitbě, podél domů, ze kterých byli vyhnáni hinduisté, kolem stoického jezera Dal až k mostu na jezero Nageen. Jak čekám na červánky, mám chvíli přemýšlet. Kašmířané jsou hrdý národ. Hrdý na svou kulturu i dávnou historii. Tvrdí, že před příchodem islámu byl Šrínagar hlavním městem Ašokovi buddhistické Indie a legenda dokonce praví, že je zde pohřbený Ježíš, který po svém ukřižování neodešel do nebe, ale do Kašmíru, kde dožil druhou polovinu svého života. Když tak pozoruji klidnou hladinu jezera, přeji všem Kašmířanům, aby se pokoj a náboženská tolerance vrátila do jejich země i srdce. Teprve potom bude jejich kraj tím, čím býval, božským Kašmírem.

 

 

 

 

 

 

 

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *