Bolívie

Bolívie

DSC_00180

Koka, koka a zase koka: Bolívie

Krajina pustá, s malými kopci kolem, ledový vítr, před námi obrovské, z části zamrzlé jezero. A my koukáme jak na tom jezeře bruslí plameňáci. Svými dlouhými nohami, které jsou zakončené malou ploutvičkou, se neobratně rozbíhají k letu na ledové ploše jezera. Vypadají u toho jako prvňáčci, když jsou do školy při urputných mrazech. Naprosto neskutečný obraz. A to za polední dny rozhodně není první. Cesta přes solnou poušť Salar Uyuni a dále do národního parku Eduardo Avaroa je plná výjevů jako vytržených z obrazů Salvadora Dalího a my s kamarádkou Míšou jedeme celé 3 dny našeho výletu se spadlou čelistí.

DSC_0099.JPG

Vyjíždíme z města Uyuni ve 3669mnm, kde je ještě v 10 hodin dopoledne našeho odjezdu kolem nuly. Po krátké zastávce na hřbitově lokomotiv už frčíme rovnou směrem k největší solné poušti světa Salar de Uyuni. Samotný pohled na tuto poušť je oslepující. Přes 12 tisíc čtverečních kilometrů absolutně dokonalé placky bělostné soli. Slunce se z jejího povrchu odráží tak silně, že vám vypálí do sítnice bílý odraz. Jako by to samo o sobě nebylo dost, tak uprostřed této pouště je ostrov, který svým tvarem připomíná rybu a je celý porostlý kaktusy. A to ne ledajakými. Je to tisíciletý kaktusový les – rostliny jsou obrovské a některé z nich jsou opravdu přes tisíc let staré. V solné poušti jsou i hotely ze soli, některé jsou už jen pouhými muzei, ale jiné, jako ten, kde trávíme noc my, jsou plně funkční.

DSC_0052.JPG

Cesta pokračuje do národního parku Eduardo Avaroa na samém jiho-západním cípu Bolívie. Pusté krajině vévodí několik stále aktivních sopek, které se zasloužily i o tisíce vyvřelých kamenů, z nichž některé stojí na své špičce. Celá oblast je velmi tektonicky aktivní a nachází se zde několik gejzírů a možnost koupání ve slastně teplých horkých pramenech. Ozdobou národního parku jsou ale jeho jezera. Na některých sídlí hejna zmiňovaných plameňáků, jiné díky obsahu zvláštních bakterií mění barvu své vody na neobvyklé odstíny – je zde laguna červená nebo zelená. Národní park je již v úctyhodných 5 tisíci mnm a dvě Američanky v naší výpravě, které zbrkle vyjely ze Santa Cruz, v úrovní moře, za jeden den až sem, teď trpí výškovou nemocí. Lék je zde ale nasnadě – odvar z lístků koky, který je na tuto nemoc známým lékem a hned je jim líp. Nad lagunami se tyčí zasněžené kopce a v noci zde (nyní je v Bolívii nejhlubší zima) klesá teplota ke 30 stupňům pod nulu. A zdejší hotely nemají žádné topení! Brrrr, mrazivá noc.

DSC_0104.JPG

Mrazivý je ostatně celý náš pobyt v této krásné Andské zemi, který začínáme na největším vysokohorském jezeře světa, Titicaca. Oblíbené městečko Copacabana na jejích březích, není dnes již nic jiného než turistické středisko. Poskytuje ale výhodné místo pro prozkoumání okolních ostrůvků Isla del Sol a Isla de la Luna. Na tom prvním se dle inckých legend zrodilo slunce a na tom druhém měsíc. My si volíme přímo vyhlídkovou celodenní stezku přes ostrov slunce. Panoramata jsou úchvatná – pro Titicacu běžné blankytné vody i modré nebe bez mráčku, jsou zde doplněny výhledem na celý hřeben bolivijských Kordilér, mnohé z jejíchž vrcholků přesahují 6000mnm. Isla del Sol byl významným místem incké mytologie a i dnes zde lze nalézt pozůstatky starých chrámů.

DSC_00180.JPG

Od Titicacy je to jen na skok do největšího bolivijského města, milionového La Pazu. Město je de fakto rozděleno na dvě části – horní, velmi chudou, nacházející se nad 4000mnm, a dole v dramatickém údolí, dolní – chudou, kde se nachází centrum města. Nejzajímavější atrakcí města jsou jeho trhy. Vyhlášený je zdejší čarodějnický trh, kde prodávají například sušené plody lam (tedy nikoli ovoce, ale mrtvé zvíře!) a lahvičky s amulety na všechno, co si člověk může přát.  La Paz je v centru všech aktivit bolivijských Kordilér a my si odtud zařizujeme třídenní trek na nedaleký hřeben Condoriri.

DSC_00320.JPG

Mám zájem okusit zdejší vysokohorskou krajinu a Condoriri trek mě ničím nezklame.  Nejnižší bod naší trasy je ve 4400mnm, nejvyšší 5200, což zaručuje vysokohorskou zkušenost se vším všudy – kromě krajiny s tyrkysovými lagunami, zasněženými vršky a stády lam, nás provází i dýchavičnost a sníh padající k ránu z našeho omrzlého stanu. Zatímco na zimu jsou snadným receptem dva teplé spacáky, na nedostatek kyslíku opět zabírá koka. Nejen, že pomáhá organizmu k lepší práci s kyslíkem, ale dodává člověku energii a zbavuje hladu. Není divu, že místní jí mají narvané celé líce a běhají potom po místních kopcích jako kamzíci.

DSC_0152.JPG

Potosí a Sucré jsou dvě malá městečka, obě řazená mezi Unesco dědictví, které není radno v Bolívii přehlédnout. Obě mají malebné koloniální centrum a příjemné zázemí pro turistu, ale také něco navíc. V Potosí se nachází největší stříbrné naleziště na světě. Jedna jediná hora, která je plná minerálů a vytěžuje se již po několik staletí. Způsob práce v těchto dolech se za celou dobu nezměnil a poměrně velkým unikátem je, že zde do tohoto nebezpečného, jedy prosyceného prostředí vodí turisty. Jdeme se tedy podívat. Nejdříve nakoupit dárky pro horníky – dynamit, alkohol a nezbytná koka. Jejímu žvýkání horníci věnují i několik hodin denně, protože bez jejích účinků by tuto práci dlouho nevydrželi. Potosí je opět ve 4000mnm, takže pomáhá s vázáním kyslíku, silou na práci, tlumením bolesti i potlačováním hladu. Pro jistotu si taky žvýknu a už lezeme do dolu, kde celkově strávíme asi 2 hodiny. Šachty jsou pro běžného Evropana opravdu malé, takže většinu času jdeme v předklonu, někdy, ale musíme i na kolena nebo se plazit. Tma, v zemi spousta děr, vody, ve vzduchu prach a jedovaté plyny. Slyšíme výbuchy dynamitu a kamení se sype všude kolem nás. Super pracovní prostředí (nadávala jsem někdy na kanceláře v openspace??). Kluci zde začínají pracovat jako třináctiletí, někteří přežijí jen 10 let, nikdo se nedožije padesátky. Umírají většinou na onemocnění plic, jako je silikóza. Jak je krásné nadechnout se venku čistého vzduchu!

DSC_0192.JPG

Sucré, ač oficálně hlavním městem Bolívie, toho ve svých zdech moc nenabízí, ale hned několik desítek kilometrů za nimi je opravdu úchvatné pohoří Cordilera de los Frailes. Její dramatické skály jsou obydleny etnikem Jaqua’a, které žije svým tradičním způsobem obživy – zemědělstvím a tkalcovstvím. Krajem se dá projít na dvou až tří denním treku a člověk zde opravdu nestíhá žasnout. Kromě krásných rudých, modrých a hnědých skal, je zde například zvláštní kráter Maragua, který nevznikl tradičně sopečně, ale vyvrásněním a vypadá jako by byl z cukrové vaty nebo zkamenělé stopy dinosaurů. Člověk si může porovnat svou nohu se stoupou opravdového dinosaura a projít se, přesně tam, kde se i on před několika miliony lety procházel. Zvláštní pocit.

DSC_0220.JPG

Za Sucré je také nejvyhlášenější trh Bolívie – v Tarabucco. Pokud přeskočíte trapnou turistickou část, můžete žasnout nad kroji a čepečky, které jsou v módě v této oblasti. Muži nosí hučku s cinkrlátky a kytičkami po okraji, kterou by nepohrdla nejedna malá holčička. Ženy naopak chodí ve vysokém cylindru s korálky, který má na vrchní části anténku zakončenou bambulkou.

DSC_0282.JPG

S Bolívií se obě s Míšou lučíme ze Santa Cruz. Ona odlétá zpátky do Evropy a já se ještě před odjezdem jedu podívat na další Unesco památku La Fuerte de Samaipata. Jedná se o pre-inckou skálu, která je celá vyzdobená rytinami pravděpodobně náboženského významu. Vypadá to podobně jako obrazce v Nazce, ale v malém a všechny na jedné skále. Asi se v Bolívii domlouvali se stejnými mimozemšťany jako v Peru.

DSC_0322.JPG

Před Brasílií mě čeká ještě známý vlak smrti ze Santa Cruz na brazilské hranice u Corumbá. Dnes již trasa není tak nebezpečná jako dříve, ale přesto nepostrádá svá úskalí. Hned na nástupišti mě intenzivně očuchává pes. Zvířata mě mají rádi a já mám ráda zvířata, takže by bylo vše v pořádku, kdyby to nebyl pes policejní cvičený na hledání drog. A za chvíli už ke mně míří strážník a ať prý jdu s ním. A tak jsem postoupila první důkladnou policejní prohlídkou, včetně detailního výslechu na věci dosti osobní. Mohla za to prý…koka v mém baťohu. Zase ta koka. Ale koka je zde legální a pytlík s sebou má každý člověk. Takže, dle mého mínění jsem byla pro znuděné pány policajty snadný cíl, nebo si mysleli, že se zaleknu a zaplatím nějaký úplatek. Cesta vlakem byla krásná. Až do jejího předčasného konce kvůli nesjízdné trati (??). Takže jsem 50km od brazilských hranic, sama na silnici a zase stopuju.

Bolívie mě mnohokrát za můj pobyt překvapila. Salar de Uyuni patří jednoznačně nejen mezi highlighty Ameriky, ale i celého světa. Jeho halucinogenní krajinu Míša vtipně ohodnotila, že to vypadá jakoby bůh sedmý den neodpočíval, ale dal si houbičky a stvořil Salar. I když vedle něj ostatní místa trochu slábnou, i Isla del Sol na Titicace, trek Cordilera de los Frailes nebo návštěva dolů v Potosí budou patřit mezi mé nejsilnější zážitky z Ameriky.

DSC_0045.JPG

DSC_0075.JPG

DSC_0142.JPG

DSC_00165.JPG

DSC_00220.JPG

DSC_0236.JPG

DSC_0289.JPG

DSC_0163.JPG

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *